The Defense Department is looking to update how older planes see each other and absorb data.
Stíhačka z roku 1975 dostane AI mozek. Pentagon konečně řeší, proč jeho drony potřebují armádu operátorů.
Autonomní zbraňový systém, který "nevyžaduje pilota", reálně váže k zemi desítky specialistů. Jeden MQ-9 Reaper potřebuje pro rutinní misi přibližně 170 lidí v podpůrném řetězci — analytiky, operátory datových linek, zpravodajské důstojníky, techniky. Tohle číslo Pentagon konečně bere vážně. A zároveň řeší ještě starší problém: jak donutit letadla navržená v době, kdy internet neexistoval, aby si navzájem předávala data v reálném čase.
Dvě zdánlivě nesouvisející výzvy mají jedno společné řešení — inteligentní automatizace přenosu dat. A výsledky tohoto snažení se dříve nebo později dostanou i do civilního sektoru, stejně jako GPS nebo internet samotný.
Proč stará letadla nevidí vlastní spojence
Americké letectvo (USAF) provozuje flotilu, jejíž průměrné stáří přesahuje 30 let. F-15C Eagle vstoupil do služby v roce 1976. B-52 Stratofortress — jaderný bombardér, který stále létá — byl navržen v padesátých letech a poslední kusy opustily výrobní linku v roce 1962. Dnes musí tyto stroje operovat vedle F-35, autonomních dronů a satelitních komunikačních systémů páté generace.
Problém není v tom, že by stará letadla nemohla letět. Problém je v tom, že nevidí. Jejich datové linky — nejčastěji Link 16, standard z osmdesátých let — mají omezenou propustnost, vysokou latenci a nulovou schopnost zpracovávat formáty dat, které moderní senzory generují. Když F-35 sdílí obraz z radaru nové generace, F-15 z té informace nedostane nic, nebo dostane pouze zlomek.
Pentagon proto spustil sérii programů pod hlavičkou JADC2 — Joint All-Domain Command and Control. Cíl je brutálně jednoduchý: každý vojenský systém, bez ohledu na stáří, musí vidět relevantní situaci na bojišti a sdílet svá data s ostatními. Jak to ale zařídit, když starší letouny nemají hardware ani software pro moderní protokoly?
Odpověď leží v tzv. "gateway" technologiích — mezičlánkových systémech, které překládají mezi starými a novými formáty. Přesně na tomto pracuje Obranná výzkumná agentura DARPA v rámci projektu TCOM (Tactical Communications). Cílem není nutně vyměnit palubní elektroniku celé flotily — to by stálo desítky miliard dolarů. Místo toho se hledají modulární upgrade kity, které lze přidat do stávajícího hardwaru za zlomek ceny.
DARPA a paradox autonomie: čím méně pilotů, tím více lidí
Tady přichází paradox, který obranné rozpočty neplánují a veřejnost nezná. Autonomní zbraňové systémy — drony, autonomní podmořská plavidla, pozemní roboty — slibovaly snížení počtu vojáků v přímém nasazení. A do jisté míry to platí. Pilot nerisikuje život. Ale nahradilo ho několik jiných specializací.
Studie vypracovaná pro Kongres v roce 2023 ukázala, že nasazení jednoho lehkého průzkumného dronu třídy MQ-1C Gray Eagle váže průměrně 130 podpůrných pracovníků při plné operační kapacitě. Větší systémy jako MQ-9 nebo RQ-4 Global Hawk ta čísla ještě násobí. Důvody jsou tři: datová analytika (někdo musí zpracovávat terabajty záznamu ze senzorů), komunikační infrastruktura (datové linky vyžadují specialisty 24/7) a kybernetická bezpečnost (autonomní systémy jsou atraktivní cíl pro protivníka).
DARPA to vidí a reaguje. Projekt ACE (Air Combat Evolution) testuje AI kopiloty schopné autonomně zvládat část letové mise, zatímco Collaborative Combat Aircraft (CCA) program vyvíjí laciné autonomní "wingmany", kteří mají doplňovat pilotované F-35 a F-22. Klíčový příslib: místo 170 lidí na jeden dron by měl stačit jeden operátor pro celou "hejnovou" formaci čtyř až osmi strojů.
Technologickým základem je kombinace federated machine learning — AI modely se učí na datech přímo v platformě bez nutnosti přenášet surová data do centrálního serveru — a pokročilých kompresních algoritmů pro datové linky. Výsledek: každý uzel "hejna" vidí to, co vidí ostatní, a rozhoduje se na základě sdíleného obrazu situace, ne pouze vlastních senzorů.
F-22 jako komunikační páteř: taktika v praxi
Konkrétní ukázka toho, jak to Pentagon řeší dnes: F-22 Raptor, navzdory svému stáří (prvotní design z devadesátých let), dostal nedávno upgrade systému IFDL (Intra-Flight Data Link) kombinovaný s novým procesorem schopným fungovat jako "gateway" uzel. V praxi to znamená, že F-22 může přijímat data od starší platformy přes Link 16, zpracovat je, a předat modernějším systémům v kompatibilním formátu.
Podobný přístup se testuje u B-21 Raider, který má být primárním komunikačním uzlem pro budoucí smíšené formace pilotovaných a autonomních systémů. Boeing a Northrop Grumman soutěží o kontrakty v řádu miliard dolarů na vývoj těchto "bridging" technologií.
Čísla, která stojí za pozornost: Námořnictvo USA odhaduje, že plná implementace JADC2 architektury na lodní flotile by zkrátila reakční čas od detekce cíle po výstřel z průměrných 20 minut na méně než 2 minuty. Letecké testy v rámci projektu ABMS (Advanced Battle Management System) prokázaly přenos cílových dat mezi 18 různými systémy různých generací v latenci pod 500 milisekund.
Artemis a role Air Force: nejen rakety, ale i data
Paralelně se děje něco méně viditelného, ale neméně důležitého. Americké letectvo — respektive US Space Force, která z něj vzešla — se stává klíčovým partnerem NASA pro první pilotovanou misi na Měsíc od roku 1972. Artemis III, plánovaná na přibližně rok 2026-2027, bude záviset na satelitní komunikační infrastruktuře, jejíž část provozuje nebo zajišťuje vojenský sektor.
Konkrétně jde o soustavu WGS (Wideband Global SATCOM) satelitů a nový systém LunaNet — distribuovanou komunikační a navigační síť pro cislunar prostor. LunaNet není jen NASA projekt. Vojenský zájem je zřejmý: každá infrastruktura v blízkosti Měsíce má strategický potenciál, a Čína svými Chang'e misemi jasně demonstruje, že se nesnaží pouze o vědecký výzkum.
US Air Force a Space Force dodávají pro Artemis přesná meteorologická a trajektoriální data, zajišťují záložní komunikační kapacity a testují na lunárních misích nové protokoly pro "deep space mesh networking" — tedy distribuované sítě bez centrálního uzlu, schopné fungovat i při výpadku části sítě. Jde o přímý technologický předchůdce systémů, které by mohly v budoucnu řídit autonomní vojenské platformy na velkých vzdálenostech.
Od Pentagon k civilnímu sektoru: technologie jako vedlejší produkt
Historie obranného výzkumu je z velké části historií civilizačních vedlejších produktů. GPS vznikl pro rakety. Internet (ARPANET) pro komunikaci po jaderném útoku. Li-Ion baterie dostaly zásadní impuls od vojenských programů v osmdesátých letech. Dnes jsme v podobné situaci s několika technologiemi najednou.
Federated machine learning — klíčový pro autonomní drony — má přímé aplikace v průmyslové automatizaci, chytrých energetických sítích a medicínské diagnostice. Pokud se podaří vyřešit problém efektivní výměny dat mezi různými generacemi a typy systémů pro vojenské účely, stejná řešení okamžitě najdou uplatnění v energetice: starší průmyslové řídicí systémy SCADA komunikující s moderními IoT senzory, různí výrobci střídačů sdílející data v rámci virtuální elektrárny, nebo distribuované bateriové úložiště koordinující se v reálném čase.
Toto přesně je oblast, kde působí platformy jako smartenergyshare.com — virtuální elektrárna, která agreguje distribuované zdroje (fotovoltaika, BESS, flexibilní spotřeba) a obchoduje s odchylkami a regulační elektřinou. Technologická výzva je analogická vojenské: přimět systémy různých generací, výrobců a protokolů, aby si navzájem rozuměly a sdílely data v dostatečné kvalitě pro automatizované rozhodování.
Více o tom, jak sdílení dat mezi různými zdroji funguje v energetickém kontextu, najdete na ShareElectric.cz nebo v technické dokumentaci zprostředkovatelů na SmartEnergyShare.cz.
Etika autonomie: kdo stiskne tlačítko
Nelze psát o autonomních zbraních bez otázky, která visí nad každou konferencí na toto téma: kdo nese odpovědnost za smrt způsobenou autonomním systémem?
Stávající mezinárodní humanitární právo předpokládá identifikovatelného lidského aktéra v rozhodovacím řetězci. "Meaningful human control" — smysluplná lidská kontrola — je termín, který se opakuje v dokumentech NATO, EU i OSN. Praktický dopad: každý autonomní systém musí mít definovaný bod, kde člověk rozhodnutí potvrzuje nebo zamítá. Jenomže pokud reakční čas klesne na sekundy (a v kybernetickém prostoru na milisekundy), co "smysluplná kontrola" reálně znamená?
DARPA tento problém nezametá pod koberec. Program CHESS (Confidence-based Human-machine teaming for Enhanced Shared Situational awareness) přímo zkoumá, jak navrhnout rozhraní, která operátorovi v reálném čase ukazují nejen doporučení AI, ale i míru důvěryhodnosti tohoto doporučení a alternativní scénáře. Jde o pokus přenést část kognitivní zátěže zpět na stroj, ale zachovat lidský úsudek pro klíčová rozhodnutí.
Výsledky jsou slibné, ale akademická komunita (viz práce skupiny FLI — Future of Life Institute) varuje před efektem "automation bias" — tendencí lidí přijímat strojová doporučení bez kritického zhodnocení, zejména pod časovým tlakem. Tohle není hypotetická hrozba. Katastrofa USS Vincennes v roce 1988, kdy americká válečná loď sestřelila civilní airbus, byla z velké části způsobena přílišnou důvěrou obsluhy v automatizovaný systém identifikace cílů.
Co to znamená pro rok 2026 a dál
Pentagon v příštích třech letech investuje přes 14 miliard dolarů do JADC2 a navazujících programů. DARPA má v pipeline minimálně pět aktivních projektů zaměřených na redukci "manpower footprint" u autonomních systémů. A Space Force každým rokem nabírá nové absolventy s profily v datové vědě a distribuovaných systémech — ne v pilotáži.
Civilní sektor může od tohoto vývoje těžit, ale musí být připraven. Standardy pro meziplatformní komunikaci, které Pentagon v současnosti vyvíjí pod záštitou DoD COTS (Commercial Off-The-Shelf) politiky, budou s velkou pravděpodobností recyklovány jako průmyslové standardy — stejně jako se vojenský standard MIL-STD-1553 stal základem pro průmyslové sběrnice.
Pro energetický sektor to konkrétně znamená: investice do otevřených komunikačních protokolů (OpenADR, IEEE 2030.5, OCPP) a interoperabilních platforem jsou investice do budoucnosti. Firmy, které dnes propojují distribuované zdroje a obchodují s flexibilitou — jako právě SmartEnergyShare s BESS systémy v rozsahu 50–250 kW a day tradingem elektřiny — jsou technologicky přesně tam, kde bude obranný průmysl za pět let.
Pentagon řeší, jak přimět letadla z roku 1976 komunikovat se stroji z roku 2026. Energetika řeší, jak přimět střídač z roku 2018 komunikovat s zprostředkovatelem z roku 2024. Odpověď je v obou případech stejná: inteligentní middleware, otevřené protokoly, a hodně trpělivosti s legacy systémy, které prostě nejdou nahradit přes noc.